Kino je vybaveno digitální technologií D-cinema

Projektor NEC NC900C s integrovaným mediablokem

NEC NP-90MS01. Zvuk 7.1

Projekt byl realizován s finanční podporou Fondu

Historie kina

První stálé kino ve městě zřídil v březnu 1914 letec Jan Čermák ve svém Podhradském mlýně, v bývalé prodejně mouky vpravo za branou. Promítačem byl stárek Marhan, vstupenky prodávala jeho žena. Zde kino zůstalo až do roku 1921, kdy je převzal do své režie místní Sokol.

Sokolská tělocvična byla od roku 1889 v bývalé spilce ve dvoře Obecníku. Tam také Sokol provozoval kino. V dobách němých filmů bývalo zvykem, že při promítání asistoval živý orchestr. Velkomeziříčský „kinoorchestr" řízený Cyrilem Slezáčkem byl vyhlášený úrovní své hry. Dokonce tak, že někteří nechodili do kina kvůli filmu, ale především kvůli hudební produkci.

V roce 1926 zakoupil Sokol od Dominika Svobody dům č. p. 17 na náměstí a přebudoval jej na sokolovnu. Dne 24. března 1927 byl nový sál zkolaudován a ve stejný den se poprvé promítalo kino s využitím nového projekčního aparátu. Pro veřejnost byl divadelní a kinový sál otevřen 3. dubna téhož roku.

Druhé kino promítalo od listopadu 1929 v budově Katolického domu známého jako „Charita". Tato budova byla v roce 1930 rozšířena a upravena.

Po druhé světové válce byla kinematografie znárodněna a správa kin přešla pod národní výbor. Ve druhé polovině 20. století zůstalo ve městě kino jen jedno, a to právě v Charitě, kde byly provedeny úpravy sálu a nakoupeno nové vybavení, aby se zde mohly promítat širokoúhlé filmy.

Teprve po rozšíření budovy Jednotného klubu pracujících (dnešního Jupiter clubu), byl zde vybudován také nový sál kina. Dosavadní kino v Charitě bylo uzavřeno k 1. prosinci 1977 a 11. prosince bylo filmem Osvobození zahájeno promítání v nových prostorách pro 280 diváků.

Od té doby sídlí kino na náměstí. Kromě roku 1985, kdy byl sál zasažen stoletou vodou, nabízí své služby občanům bez přestávky. 

PhDr. Marie Ripperová